Historie

Stručná historie vývoje souboru od jeho založení dodnes. Jestli si to někdo pamatuje jinak, tak má možná pravdu, ale přepisovat to kvůli němu nikdo nebude... No, vlastně - múžeš to napsat do komentářů, celkem by nás to zajímalo - dost nám toho totiž uniklo. Jo, a částečnou historii koncertů najdeš tady.

Česká disharmonie vznikla ve druhé polovině 20. století, podle některých pamětníků je počátek kapely datován do roku 1985, o přesnějším vymezení se dosud vedou spory - dobové anály mlčí, aktéři si toho moc nepamatují. Každopádně to bylo v době budování rozvinuté socialistické společnosti. Tehdy si Jíra s Milčou zřejmě řekli, že hudební scéna by byla ochuzena, pokud by na ní nevstoupili. Z dnešního pohledu se to jeví jako značná pošetilost, zvláště když vezmeme v úvahu fakt, že ani jeden z nich neuměl hrát na žádný hudební nástroj. (Poznámka: Jíra se dnes snaží indoktrinovat nezasvěcené tvrzením, že již tehdy uměl tři akordy. Ve skutečnosti se je naučil až mnohem později.) Jíra vlastnil kytaru: a Milča se stal majitelem staršího akordeonu značky Migma (ano, i v NDR dokázali vyrobit kvalitní hudební nástroj). Problémy přišly brzo. Konkrétně již na první zkoušce u Jíry v Krči se ukazuje, že nadšení je sice pěkná věc, ale že hudebníci si právem zaslouží uznání publika, zvláště hraje-li jich více najednou - což bylo v tehdejších dobách v populární hudbě samozřejmostí. Takové detaily, jako byla neschopnost zahrát společně i ty nejjednodušší kompozice (např. tehdy oblíbený standard "Na Okoř je cesta"), však nově vzniklou kapelu neodrazují, ani její členy nenutí k přijetí ponižujících kompromisů v podobě návštěv lidové školy umění nebo studia hudební teorie. Skupina řeší problémy tohoto typu šalamounsky: vyhýbá se přebírání skladeb jiných autorů a zaměřuje se výhradně na vlastní tvorbu (to jí ostatně vydrželo dodnes). Výsledkem tehdejšího snažení jsou jakési hudební koláže, plochy, otvory místy až turbulence. Ke klasickému pojetí populární hudby charakterizovanému důsledným využíváním písňové formy, mají tyto výtvory poměrně daleko. Zkouší se v Braníku, u Milči v pokoji, aparatura není potřeba, neboť oba nástroje mají dostatečný akustický výkon. Nahrávky z té doby se nedochovaly (jestli vůbec nějaké vznikly).

K jistému zlomu dochází s příchodem Boba, jehož housle mají posloužit k obohacení zvukové palety skupiny. Bobovým příchodem skupina získává také v oblasti hudební teorie, protože Bob nejen, že umí noty, ale dokonce dokáže pojmenovat některé akordy a operuje poměrně bohatým rejstříkem hudebních termínů, což činí na ostatní značný dojem. Vybavení skupiny se rozšiřuje o zapůjčený magnetofon Tesla B4, do nějž lze paralelně zapojit až 2 nezávislé mikrofony. Experimentuje se také s jinými hudebními nástroji (dětský xylofon, plechový bubínek, otava, foukací harmoniky atd.). Bob postupně stále častěji odkládá housle a bere do rukou kytaru. Ukazuje se, že jeho hráčské schopnosti v oblasti strunných nástrojů převyšují Jírovu duchapřítomnost a improvizační nasazení. Bob postupně stoupá na pozici prvního kytaristy souboru. Otázka zpěvu zatím zůstává stranou, většina skladeb je "instrumentální" povahy, některé výtvory jsou doprovázeny deklamací.

Postupně, jak se skupina konsoliduje a její jednotliví hráči si osvojují (velmi pozvolna) jisté instrumentální dovednosti (např. Milča již v té době na svůj akordeon hraje běžně i dvěma prsty), začíná se projevovat absence rytmického nástroje. Situaci neřeší ani polštáře ozvučené chvějkou ze starého gramofonu, přestože do nich - tou dobou již multiinstrumentální - Jíra řeže s velikým nasazením. Obdobným způsobem ozvučený metronom způsobuje daleko větší potíže, než by býval byl jeho eventuální přínos. Závěr je jasný: je třeba rozšířit obsazení. Skupina se rozhlíží ve svém okolí a naráží na zajímavou osobnost staršího spolužáka a spořilovského příznivce nové vlny - Ivana Kobra. Tento, z tehdejšího pohledu ostřílený (a elektrifikovaný!) kytarista byl sice v kapele nepoužitelný, neboť již působil v zavedené formaci Čelní náraz, vynikal však jinou význačnou vlastností. Sérií zákulisních machinací pronikl coby správce a inventarizátor k majetku školní buňky SSM, v němž mimo jiné byla také jedna elektrická kytara české provenience. (Tisková oprava - Ivanovo historické upřesnění: "No zní to možná zajímavě, ale historicky správnější je, že ta kytara se půjčovala z odcházejících mazáků na bažanty. T.j. já jsem se dozvěděl - předpokládám na dýchánku, že něco takového je k dispozici a převzal jí od předchozího - tak jak jsem jí potom předal vám :-) Správcem jsem nikdy nebyl, natož inventarizátorem. Série zákulisních machinací spočívala tuším v metru piv... a to pro přesnost Na križovatce  (protože k Jaurisům se v té době ještě nechodilo .:-)") Tato červená nádhera byla neprodleně zapůjčena pro potřeby České disharmonie. V tomto okamžiku se skupina stává atraktivní pro potenciální spoluhráče a nabídky ke spolupráci se jen hrnou. Postupně se v kapele střídá celá řada více či méně hudebně nadaných (a zejména vytrvalých) členů. Namátkou: Rum (kytara), Ferenc (klávesy), Siebert (kytara) a krátce se mihne také José se saxofonem, který však zněl v Milčově pokojíku příliš hlasitě, načež José i s šálou zatlumeným saxofonem odchází. V té době vznikají hity jako "Ošklivá Renáta", "Krutá zima", "Ruce pryč!" nebo počítačem ZX-Spectrum doprovázený melodram z prostředí polárních rybářů - "Jansen a Olsen na kře". Nahrávky některých šlágrů byly pořízeny na pásky, které se buďto ztratily, nebo čekají na své odhalení ve sklepích branického dvojdomku. Texty z té doby vypovídají nejspíše o dadaistickém směřování celého souboru. V tomto období odchází od kapely Jíra, věší kytaru na hřebík a věnuje se jiným kratochvílím. Od té doby nic pořádného neudělal. Na jeho obranu je nutno dodat, že kapelu má stále rád (informace z 11.8.1999). Při odchodu Sieberta od skupiny kupuje od něj Bob červenou Jolanu s několika potenciometry a přepínači - téměř kultovní nástroj, jen kdyby neměla tak slabý signál.

Pravděpodobně na podzim roku 1986 zbývá v kapele po sérii odchodů pouze Bob, Milča a jejich nástroje. V té době padlo rozhodnutí o fůzi s jinou neúplnou a neúprosnou kapelou - "Pražskou galérkou". Jednalo se o podzemní seskupení přátel temné hudby, které se scházelo ve sklepě Kaplanovic bubenečské vily. Zde se Bob a Milča poprvé setkávají s komby, elektrickou baskytarou a téměř úplnou bicí soupravou. Přes počáteční nedůvěru, rozdíly v hudebním zaměření, životní filozofii, celkovém vkusu, zkušenostech a pohledu na svět - tedy víceméně v detailech - se daří dát dohromady asi půlhodinový repertoár celkem různorodých vlastních písní, ale písní! Už se nejedná o hudební slepence a propletence, ale o skutečné písničky, které mají sloky, refrény a sem-tam i něco navíc. Songy, jako "Tvá růžová zahrada", "Alnagon", "Jsem psychicky chorý" nebo "Koňská dávka" jsou odvarem čisté skepse. Ve složení Jáchym (kytara), Bob (kytara), Robert (baskytara), Plaňanský (bubny), Milča (akordeon), Jakub (zpěv, recitace, ztráty a nálezy) se také uskutečnil první koncert skupiny v trojské sokolovně. Jednalo se o konspirační akci pořádanou Čelním nárazem bez požehnání patřičných kulturně - politicky zaměřených dohližitelů. V sokolovně tehdy hraje Čelní náraz - coby hvězda večera, Česká disharmonie/Pražská galerka a v závěru industriálně laděné Tři sestry. Tímto koncertem končí spolupráce s "Pražskou galerkou", která se ubírá směrem k tehdy stále populárnějšímu industrialu a vyměňuje kytary za ocelové pružiny a rozbrušovačky.

Během roku 1987 se Bob s Milčou, poté co přičichli k hlasité hudbě reprodukované pomocí soustav složitě poskládaných kondenzátorů, tranzistorů, odporů a dalších -orů, vybavují vlastním aparátem: a stěhují se do sklepa branického dvojdomku. Milča z vlastní iniciativy vyprázdnil uhelný sklep, který byl pak úskokem jeho otce vyměněn za menší - zeleninový. Nicméně, mít vlastní zkušebnu bylo velké terno a proto bylo nutné smířit se i s tímto nečestným kontraktem. V létě kupují chlapci bicí soupravu Amati, kterou přivážejí z nedaleké zkušebny Čelního nárazu na kočárku sportovního střihu. Aha, ale kdo na ni bude hrát? Vystřídá se několik adeptů, z nichž mnozí vidí celý složitý bicí aparát prvně v životě, čemuž odpovídají i zvuky vznikající vlivem jejich neobratného počínání. Jako blesk z čistého podzimního nebe přichází začínající hodonínský bubeník Zdeněk, řečený Žabák. Přišel studovat do Prahy, chudák si vybral VŠCHT a po večerech se potřeboval odreagovat kvalitní hudbou. Ač sám začátečník, vykazuje nezvyklé pokroky a po poměrně krátké době je schopen zahrát oba dva kapelou běžně používané rytmy. (Poznámka: úmyslně vynecháváme bližší specifikaci těchto rytmů, protože kapela je používá dodnes a jejich vyzrazením by mohla být narušena jedinečnost rytmiky souboru). Ááále co, jedná se o rytmy: Tu, č, Tu, č, a Tu, č, Tu, Tu, č. Hudba dostává příchodem bubeníka pravidelnou rytmickou strukturu, improvizace doposud vznikající vlivem dezorientace ve skladbě se zvolna vytrácejí. Zhruba v této etapě vývoje kapely vznikají písničky "Někde", "Realista", "Šedesátá" nebo dlouho hraná "Rotujeme". Texty asi nejsou zrovna optimistické, ale nebojte, jiné už to nebude. Dalším Zdeňkovým přínosem pro kapelu je baskytara Iris, kterou prodal Milčovi za 250 předrevolučních korun a LP skupiny Citrón. Střídavě na ni hraje Bob a Milča. Mezitím také Bob inovuje nástrojový park: zakupuje kytaru značky Galaxis, která něco vydrží a kromě toho je černá, což bylo v druhé polovině 80. let obzvláště ceněno. Je však stále zřejmější, že bez trvalého obsazení tak důležitého postu, jakým je pozice basového kytaristy se prostě hrát nedá, a když, tak to stojí za starou bačkoru.

Pravděpodobně na přelomu let 1987 a 1888 přivádí Zdeněk na zkoušku do sklepa svého přítele Petra (později řečeného Šerloka, pro jeho bystrý a rychlý úsudek), který ovládá hru na několik strunných nástrojů. Mimochodem, má úplně tu samou galaxisku jako Bob, což vypadá jako úmysl. Od této chvíle je v kapele dostatek rukou na to, aby stále někdo hrál na baskytaru (tedy pokud se někdo někde nezapomene - co Lukáši?). Přesto čas od času dochází k rotaci hudebníků - tedy k vzájemné výměně nástrojů. Účelem této výměny je zpravidla demonstrovat "hráčské schopnosti" členů souboru. Kouří se laciné slovenské doutníky a v kapele vládne pohoda. V sestavě Bob (kytara, basa), Petr (kytara, basa), Milča (harmonika, basa), Zdeněk (bubny) vystupuje Česká disharmonie poprvé na Sedmičce spolu s kapelou Proč bychom se netěšili. Další spřátelenou a spřízněnou skupinou je v té době také Čelní náraz v čele s Borofkou, který již tehdy dokázal odehrát převážnou část koncertu na jedné noze. Při zkouškách tropí kapela čím dál tím větší rámus, stěžují si již nejen Milčovi rodiče, ale i soused Flossman a proto přichází vhod nabídka přítele Cihly. Tento, v té době neúnavný kverulant (dnes majitel roudnické Šílené krávy - poz. dnes už zase ne), bombardoval svazáky na VŠCHT tak dlouho, až obdržel příslib zapůjčení sklepních prostor bývalého školního klubu pro potřeby zkušebny. Vzhledem k tomu, že jeho vlastní projekt "Třetí nápravná" byl teprve v plenkách, přizval ke spolupráci právě hochy z České disharmonie. Součástí vybavení zkušebny byly i zbytky školního aparátu, což se náramně hodilo. Aby mohla kapela zkoušet na akademické půdě (respektive v akademickém sklepě), uchýlila se pod křídla školní svazácké organizace, což jí v té době poskytovalo něco jako jistý druh imunity (zkratka zřizovatele kapely byla: FV SSM FCHI VŠCHT, což znělo jako poměrně sofistikovaná šifra). Institut tak zvaného zřizovatele umožňoval v té době hrát kapelám i na "oficiálních" koncertech, většinou bez nebezpečí přímého konfliktu s úřady. Z dnešního pohledu se to jeví jako značně absurdní, ale tehdy to byla běžná praxe. Před každým koncertem bylo třeba dát pořadateli ke schválení texty a počkat na jeho vyjádření. Samo sebou, že bystří hoši z České disharmonie disponovali sadou textů, které ač velmi podobné těm skutečným, obsahovaly sem tam něco jiného, než se ve skutečnosti zpívalo. Se schvalováním takto modifikovaných textů nebyly problémy.

V prostorách školního suterénu se hrálo poměrně příjemně, kupodivu jen zřídka se stávalo, že si někdo z hořejších podlaží přišel stěžovat na hluk. Ale stávalo se to. Nepřekonatelným prudičem byl např. ing. Linek, který měl zřejmě okna do dvora nad zkušebnou. Jednou se rozkatil natolik, že při snaze vytrhnout šňůru z kytarového komba ji prostě přetrhl na dvě části. Kdo jste někdy viděl kroucenou kytarovou šňůru, jistě uznáte, že jeho vztek musel být obrovský. K jeho cti je však nutno podotknout, že později, když se hrou náhody stal vedoucím diplomové práce bubeníka Zdeňka, neprojevoval ani v nejmenším touhu po pomstě. Možná měl výčitky kvůli té znehodnocené šňůře.

Během roku 1989 kapela usilovně zkouší, sestava je stabilní, nic nestojí v cestě tomu, aby se nahrál první demáč. Vzniknul v říjnu 1989, bylo na něm dvanáct písniček, nahrávalo se živě, za dvě, možná tři hodinky to bylo hotové. Nahrávalo se v prostorách klubu Slunečnice na Jižáku. Asi tam měl někdo nějakou známou (nejmenovala se Klára?). Zvuk je z dnešního pohledu dost mizerný, ale pořídit tehdy vůbec nějakou nahrávku dalo celkem fušku. Teda Disharmonii to dalo fušku určitě. Na nahrávce jsou písničky: "Ani nevíš", "Šedesátá", "Teče", "Rotujeme", "Kotlety", "Odkládám", "První", "Někde", "Vodní děla", "Tajuplný ostrof", "Nevadí", "Potkani". O čem se zpívalo? Posuďte sami. Na "Potkanech" bylo zajímavé to, že šlo vlastně o zhudebněnou vyhlášku Národního výboru hlavního města Prahy, ve které tento úřad instruoval občany, jakým způsobem zamezit růstu populace potkanů v Praze. Podle údajů z této vyhlášky již tehdy na jednoho Pražana připadalo deset potkanů. Aspoň v něčem tedy snesla tehdejší Praha srovnání s Paříží.

Na podzim roku 1989 vyvolávají studenti kontrarevoluci, poté, co dostali nabančeno na ulici v centru Prahy. Průvodním jevem tohoto společenského kvasu bylo to, že se poměrně dlouho nechodilo do školy. Na zkoušení však nebyl čas a koncerty se tou dobou nekonaly, protože se zejména diskutovalo. Ještě koncem roku 1989 přichází do kapely José se svým tenorovým saxofonem, který výhodně zakoupil poté, co byl celníky zabaven jakémusi hudbymilovnému pašerákovi. José v té době (a také dlouho potom) působil jako student ČVUT a zároveň jako topič, což mu tou dobou dávalo jisté naděje na vstup do politiky. Tuto svou šanci (jako ostatně většina topičů) však nevyužil. José umí řadu not a ze začátku dokonce používá podivně linkovaný papír k záznamu svých stručných, ale úderných saxofonových partů. Časem zcela splývá se zbytkem kapely v jednolitý celek.

To, že byl José pánem poměrně rozsáhlé kotelny v Praze 4 - Podolí, se brzy ukazuje jako veliká výhra. Nejen, že tam několik členů kapely spolu s přáteli slaví Silvestr 89, ale brzy začíná Disharmonie kotelnu využívat jako svou stálou zkušebnu. Tehdy ještě nikoho nenapadlo, jaký zásadní vliv bude mít KOTELNA nejen na další vývoj kapely, ale v některých případech i na celý životní běh mnohých zúčastněných. Bohužel, vliv Kotelny se projevil také ve snížené hustotě vzpomínek všech, kteří se jí byť jen mihli. Proto jsou následující odstavce z historie České disharmonie prořídlé, kusé a vyznačují se velkými mezerami, o nichž se můžeme jen domnívat, co že se to v nich vlastně událo (...ano, bylo to v topné sezóně 1989/90... vzpomíná na ta léta dnes José se špatně skrývaným pohnutím v hlase).

Jako světlá vzpomínka z mlhy se vynořuje povedený koncert v kulturáku Litochlebské části Jižního města, kde Disharmonie spolu s Čelním nárazem a divadelním souborem Naše divadlo realizovala vystoupení v igelitových kulisách Jollyho provenience.

V roce 1990 vzniká další demonahrávka pořízená v malém studiu areálu studentských kolejí na Jižáku. Zajímavostí bylo, že při nahrávání nebyla vůbec použita komba, protože kapela tehdy žádná nevlastnila. Demáč obsahoval řadu písniček z předchozí nahrávky a kromě nich nově kousky, jako: "Pumpa", "Radikální řešení", "Bláto", "Prohlášení", "Potkávačka", "Bezbarví ptáci", "Vivaldiho vrozená vada". Texty k některým písničkám jsou k nahlédnutí.

V tvůrčím prostředí Kotelny postupně vzniká několik nových písniček: "Příjice", "Budoucnost", "Už to máme", "Berte si", "Co to hučí", "Zvířata" a možná i další. Lze tak usuzovat z nahrávky pořízené při koncertě na Deltě v roce 1991. Texty tu jsou. Pravděpodobně v roce 1991 se také začínají organizovat tak zvané Kotelny, což byly podzemní (doslova) koncerty několika spřátelených kapel. Koncerty se odehrávaly přímo v opuštěné "uhelné" části staré rozlehlé kotelny mezi kotli a dalšími topnými aparáty. Atmosféra byla poměrně jedinečná. Kdo tam tehdy hrával? Samo sebou, že Disharmonie a dále namátkou: Akutní otrava, Čelní náraz, Neviňátka, Stará kočka, Skřížený dřeně, později také Rusko, V.T.Marvin, Panenka Klaus Barbie, Stalinovy oběti, Klinika prof. Schwartze, Mikiho pupík, Modrá hvězda, Skákal pes, Prádelna, Red Hodls čili Mamrds a jistě řada dalších - dej jim pámbů věčnou slávu.

Rok 1992 je zřejmě poměrně významným rokem ve vývoji kapely, protože se toho prý událo celkem dost. Po pravdě řečeno, těžko říct. Kolem Kotelny se v té době rozpoutal mohutný společenský život spočívající v nepřetržité sérii večírků, jamů, pitek a dalších příjemných kratochvílí. Některá fakta však přecejen vyplouvají na povrch (jiná naštěstí navždy zůstávají pod nánosem bahna času). Krátce po koncertě s Mňágou na Chmelnici odchází Petr a kapela je bez basáka. Přestává se hrát, zkouší se jen občas. Vzniká pár písniček, v nichž hraje na basu Milča. Jejich nahrávky se asi nedochovaly. Pouze jedna z nich - "Praha" - přežívá toto podivné období. V létě, kdy je v tahu i bubeník Zdeněk zakládají osiřelí Bob s Milčou "náhradní" kapelu, do níž zvou Borofku - starého známého z Čelního nárazu. Po úvodním tápání a dohadování, kdo že na jaký nástroj bude hrát, se ustaluje následující obsazení: Bob - kytara, Borofka - basa, Milča - bicí. Kapela dostává podivný název "Panenka Klaus Barbie". S Disharmonií to vypadá nahnutě. Nový impuls dostává až příchodem Veroniky (harmonika), která sebou přivádí i bráchu - Malého Jirku, který umí na basu. Všechno začíná nanovo. Jirka se učí od Petra kompletní basové party, Veronika se učí harmonikovou složku od Milči. Má to svůj důvod. Na podzim 1992 odchází Milča na vojnu :-(

Po dobu Milčova pobytu na vojně kapela hraje zřídka, ačkoliv ho Veronika na harmoniku zdatně zastoupila. V Panence Klaus Barbie Milču u bicích nahrazuje Márvin z kapely V. T. Marvin. Co k tomu dodat? Asi jen obligátní: Fuck off army, fuck off Beroun. Těsně před Milčovým návratem z války se také koná zřejmě poslední Kotelna (29.5.1993), na které se Česká disharmonie loučí s bubeníkem Zdeňkem a oznamuje konec své činnosti. Nakonec bylo všechno jako vždycky jinak.

Následující odstavce se podařilo zrekonstruovat zejména díky Tondovým poznámkám do deníčku, který si tou dobou - bůh ví, z jakého důvodu - vedl. Tak díky, Ludvo.

V září 1993 přichází hrát na bicí Márvin, čímž dostává kapela nový švih. Všechny písničky se zrychlily alespoň o 30 %. Možná vznikly i nové věci. Někdy z té doby patrně pochází "Ruská" a "Pojď s náma". Zkouší se a hraje se s o něco menší frekvencí než dosud, Márvin postupně působí ještě v dalších asi sedmi kapelách, včetně některých dívčích. Už se neví proč (že by nějaký průšvih?), ale Disharmonie časem opouští Kotelnu a začíná zkoušet v prostorách klubu Mlejn. S prostředím výtopen však natolik srostla, že i ve Mlejně zkouší v místnosti vzduchotechniky hned vedle kotelny. Márvin má postupně stále méně času, dochází ke kolizím domluvených termínů, nezbývá, než se poohlédnout po jiném bubeníkovi. Kapela rozhazuje sítě a nalézá protřelého plzeňského bubeníka Luďka, studenta pražské teologické fakulty. Dříve působil téměř v každé druhé plzeňské kapele, od roku 1995 (pravděpodobně) začíná působit v České disharmonii. Poměrně rychle se učí těch pár písniček tvořících tehdejší stálý repertoár. Sotva se vyřešil problém s bubny, objevil se nový s basou. Malej Jirka nestíhal nasazení ve dvou kapelách (kromě Disharmonie působil ještě v Mikiho pupíku), takže se začal shánět nový, respektive rezervní basák. Nemuselo se chodit daleko. U spřátelených bratrů Čermáků v té době bydlel jakýsi Lukáš, o němž se vědělo, že hraje na nějaké hudební nástroje a že je nebezpečné pozvat jej na návštěvu, protože je schopen zůstat i několik let (tímto způsobem se ostatně dostal i k Čermákům). Dosud hrával sice jen izoterický klavírní doprovod na výstavách svých výtvarně nadaných přátel, měl však k dispozici baskytaru Fender, o níž se později ukázalo, že není jeho. Přesto, že se do dnešních dnů nepodařilo Lukáše přimět k tomu, aby hrál na basu trsátkem (jak je to normální), v kapele zůstal a na basu brnkal svými hbitými prstíky (poz. už dobrnkal). Zpočátku hraje Lukáš na koncertech společně s Malým Jirkou, což působí celkem efektně, později Jirka zcela odchází a věnuje se výhradně Pupíkům, později zřejmě i jiným zálibám. Na podzim roku 1995 skupina nahrává koncert na Proseku, který pak vydává jako svou prezentační nahrávku. V sestavě, která se ustálila zřejmě koncem roku 1995 hrála Česká disharmonie poměrně dlouhou dobu. V druhé polovině roku 1996 začíná Veronika hrát se Třema sestrama, takže má na Disharmonii dost málo času. V podstatě s kapelou hraje jenom, když Disharmonie doprovází Tři sestry. Během několika let trvání této sestavy vznikly písničky, jako "Na vobtíž", "Zlatá ryba", "SKAžená barva", "Lenora", "Hráze", "Prázdniny", "Trávení", "Břitvy", "Omyly", "Zívání", "Lilahoj", "Hustá". Některé texty tu jsou. Tyto písničky tvoří základ CD natočeného na jaře 1998 v plzeňském Aviku. CD se jmenuje neotřele "Česká disharmonie '98" a dnes již je beznadějně rozebráno (částečně také poztráceno).

Česká disharmonie přežila rok 2000, což se asi dalo na začátku dost těžko předpokládat. Tempo se zvolnilo, na všechno je děsně málo času, ale občas se ještě dá něco dohromady. Veronika nemá už vůbec žádnej čas a s Disharmonií nadále nehraje, i když se občas ujistíme, že příště to určitě klapne.

V létě 2001 odchází Lukáš, který se nadále chce věnovat jen své práci a dobrému jídlu. My mu to nezazlíváme, a hledáme náhradního basového kytaristu. A je to tady! Borofka (pozorný čtenář ho již na této stránce zaregistroval, coby člena legendárního Čelního nárazu a dočasné formace Panenka Klaus Barbie) souhlasí, kupuje basovou kytaru tmavé barvy (všechny své dosavadní nástroje mezitím prodal, aby uživil svého neméně legendárního psa Mikiho) a připojuje se ke zbytku souboru. Vhod přijde i jeho útulná zkušebna na Harfě, v níž (koncepčně a dlouhodobě) vzniká nový klub.

Další rána - odchází Bob. Je konec roku 2001 a tento základní kámen skupiny se poroučí, protože už na to má věk. "Keď už to buchně, čo sa dá robiť?", jak řekl řidič cisterny s tekutým kyslíkem, který při policejní kontrole neměl ve voze hasicí přístroj. Situace je vážná, José však tak dlouho hučí, až se to začne řešit. Oslovujeme Schwonze ze zaniklé skupiny Kopnout a začínáme s ním zkoušet. Bude to hodně těžké práce, ale my se nevzdáváme. Zatím...

Schwonc se naučil docela pěkně na kytaru, už mu to jde (fakt Schwonci!), kapela hraje úplně nové písničky, vystupuje zřídka. Všechno jde zvolna, písničky přibývají pomalu, ale vážně nás to baví. Texty písniček, které v současné době stále hrajeme jsou tu. Na Harfě je to fajn, Olda je pašák a Marie má pevný nervy. Kapela má rozdělaná kvanta parádních písní, ale nedostatek sil, času a jiných prostředků k jejich dokončení. Píše se rok 2005, dávno už jsme se přestěhovali do velikých měst. Nesázíme na kvalitu, nesázíme na kvantitu, na co teda sázíme? Nesázíme. Bavíme se.

Je tu rok 2007 a zase je všechno jinak. Borofka nás koncem roku 2006 opustil, měl jiné starosti... Tím pádem jsme taky opustili Harfu a vydali se do světa. Na tradiční předvánoční veselici spřátelené bandy V.T.Marvin v hospodě Na Hrádku jsme se dohodli s jejich pověstně hbitým a všemi děvčaty obletovaným basovým kytaristou Čedokem na tom, že to spolu zkusíme. Zpočátku jsme se občasně scházeli ve futuristických prostorách renovované Kotelny, časem se Márvinům podařilo propachtovat solidní zkušebnu ve vytápěném objektu bývalé telefonní ústředny. A trochu se to zase pohnulo! Čedok přinesl energii, která nás po několik let provázela a částečně taky držela nad vodou. Solidně jsme secvičili stávající repertoár, lehce ho rozšířili a poté začátkem léta 2008 nahráli za spolupráce Tomáše Nového z Poslední kapky a Wonida, coby finálního mixéra. Výsledek jsme coby promo CD - Průvan 2008 bez většího ohlasu ze světa popmusic vydali zhruba v polovině roku.

V průběhu roku 2009 se Schwonc začal flákat do té míry, že si toho všimli i ostatní členové souboru. Začínáme uvažovat o posile na postu kytaristy. V té době (dokonce snad několik po sobě jdoucích dní!) překvapivě akční José neváhá (nebo snad váhá, ale nakonec se osměluje) a oslovuje ex-Márvina a protřelého kytaristu Edu toho času působícího výhradně v bankovnictví. Eda, jemuž sudičky v převleku za Ramones již do kolébky vložily elektrickou kytaru, neváhá (nebo snad váhá, ale nakonec se osměluje), pořizuje elegantní bílý šestistrunný nástroj a přidává se k souboru. POZOR! PRÁVĚ TADY je to poprvé, kdy ve zvuku kapely zaznívají první skutečná kytarová sóla. V kombinaci se Schwoncovými beglajty rozhodně osvěžující. Jenže to bychom to, holenkové, museli trochu opečovat! Čedoka to přestalo bavit a v říjnu 2010 kapelu opouští.

Když Eda s Milčou koncem roku 2010 před koncertem FPB v hostinci nad Akropolí přemýšlejí, koho angažovat na postu basového kytaristy, potkají v rychlém sledu asi 5 protřelých baskytaristů různých více či méně spřátelených souborů. Takže basáci jsou! Ale rozumějte, když si hrajete víceméně pro radost a potěšení, potřebujete do souboru někoho, s kým si kapete do noty. A pak na to kápli! Wonid, Přece Sakra! No jasně, starý známý, mnoha soubory prověřený, s kapelou již v minulosti spolupracující, její poslední nahrávku míchající legendární basový kytarista. Tak to je ono. Wonid má samosebou své dlouhodobé angažmá v domovské kapele PS, ale je znám svou multikapelovostí, takže to určitě zvládne, pomysleli si hoši. Zvládl!

Díky své hráčské protřelosti rychle zvládá současný repertoár. Některé písně oproti Čedokově podání zjednodušuje a kapela se pod jeho vlivem celkově zklidňuje. Na soustředění v létě 2013 dokonce soubor navzdory původní Milčově dohodě s Borofkou oprášil 3 staré fláky ještě z Bobových dob (Vivaldiho vrozenou vadu, Zívání a Ruskou). Ajta, to je najednou písní! Ještě je tak všechny zvládnout zahrát! A zde se začíná projevovat disproporce mezi představou Wonidovou, v níž má každá nota své pevné místo, výšku, délku, případně ještě takovou tu vlaječku a představou zbytku souboru, podle níž na nějaké té skvrně v notové osnově zas až tak nesejde (dvacet pět not v rychlém sledu, přesném pořadí, zahrát nikdy nedovedu, mně to nevadí). K vyřešení tohoto problému se nepodaří najít ani houslový ani basový klíč a Wonid na konci roku 2013 kapelu opouští.

Nastala krutá zima. Sníh zahalil vrcholky hor, jen tu a tam projela parta lyžařů či osamělá rolba. Rollba! No jasně přece! Oslovili jsme spřáteleného basového kytaristu, s nímž jsme se již několik let potkávali nejen na kosteleckém pódiu, kam nás pravidelně zval ke vždy velkolepě pojatým oslavám svých jubilejí. Vposledních letech na postu basového kytaristy přívětivého Derer Bandu. Ještě dříve v Las Mantequillas, ještě dříve bůhví, kde všude! Jak se podaří skloubit Rollbovy hardcorové choutky s čím dál nerudnějšími staropunkovými usedlíky? He?

 

Ahoj

To je fakt jak z učebnice a spoustu věcí si ani nepamatuju.Moc ráda bych se se všema viděla...Jedu teď za Zdeňkem hrát na moravu,tak si popláčem.Tak,doufám,brzy dovi..Veronika

Anonym  26. Březen 2008 - 13:28
milčo!

...nebo kdo, díky! zase jsem se na chvilku ocitl v mládí. vašek traband

Anonym  24. Březen 2008 - 13:51
Rádo se stalo!

...ale neboj, nejsi ještě tak starej ;-)

Milča  24. Březen 2008 - 19:31
Fotografie Cleomy Breaux a

Fotografie Cleomy Breaux a Josepha Falcona na začátku HISTORIE je skvělá.V tak výborný kvalitě ji nemám ani na jejich CD.
Línej Honza

Anonym  24. Březen 2008 - 12:54
Aha!

Díky za informaci. Po pravdě řečeno, netušil jsem, čí fotka to je. Mimochodem, pěknou fotku mají i ve Wikipedii.

Milča  24. Březen 2008 - 19:44
komentář

To se čte jak detektífka, mno tak jsem zvědav jak to teda dopadne :)
(jo - a konečně mi někdo vysvětlil, proč vždycky musim opisovat ty divný písmenka, který mnohdy ani nerozluštim - ted se mi to povedlo opsat až na 3. pokus - díky)
Wonid

Anonym  24. Březen 2008 - 1:39
Divný písmenka

Tak jsem ty divný písmenka trochu zjednodušil, aby se nám - lidem - lépe četla. Takže doufám, že jsem tím učinil přítrž stížnostem na jejich nečitelnost, aniž bych zároveň otevřel dveře otřesným spamovacím robotům.

Milča  7. Duben 2008 - 22:53